Janáček: Sinfonietta - Analýza a provedení (Česká studentská filharmonie)

Odebírejte • Subscribe ➜ https://bit.ly/subscribe_CF

Leoš Janáček: Sinfonietta

00:00 Analýza
47:58 Provedení

Česká studentská filharmonie
Dirigent: Marko Ivanovič
Moderátor: Petr Kadlec

Leoš Janáček (1854–1928) napsal svoje vrcholné symfonické dílo, pětivětou SINFONIETTU, jako dvaasedmdesátiletý tvůrce v roce 1926. Podněty, ze kterých dílo vzniklo, se skladateli sbíhaly z různých stran.

První byl z jižních Čech a sám Janáček ho zmiňuje v dopisu svojí přítelkyni Kamile Stösslové: „Je toho dost, abych odložil pero – až ještě dodělám pěkňoučkou Sinfoniettu s fanfárami! Vzpomínám si na ty písecké fanfáry! To bylo tehdy pěkné.“ Právě v jihočeském Písku totiž spolu se svou múzou v roce 1925 zažil koncert dechové kapely, který ho nadchl a inspiroval. Ostatně první věta Sinfonietty je fakticky „dechovka“, i když jiná, než na jakou jsme zvyklí. Další inspirace souvisí s VIII. Všesokolským sletem, který se odehrál v roce 1926. Janáčka v předstihu oslovily Lidové noviny, ale údajně také „sletový výbor“, aby sokolskou událost hudebně oslavil.

Janáčkovi se nápad líbil a napsal nejdřív samostatné fanfáry. Hudba se mu ale pod rukama během několika týdnů – od začátku března do začátku dubna 1926 – nakonec poněkud rozrostla. Skladatel nazval nové dílo Vojenská sinfonietta, na programu k premiéře díla bylo ale uvedeno Sletová Symfonietta, což prý Janáčka dopálilo a rozhněvaně pronesl: „Nikdy Sletová, vždycky Vojenská! Vojenská!“ Skladba se ovšem na koncertních pódiích nakonec ustálila beze všech přívlastků.

Janáček věnoval Sinfoniettu paní Rose Newmarchové, své anglické přítelkyni a nadšené propagátorce české hudby. Mrs. Newmarch, jejíž obdiv k Janáčkovi započal, když slyšela Její pastorkyni, iniciovala skladatelovu cestu do Anglie na jaře 1926. Zazněla při ní Janáčkova Houslová sonáta, Pohádka, Smyčcový kvartet č. 1 a Mládí. Janáček to charakteristicky okomentoval: „Co se tu ode mne hraje, je pěkná hudba; pro ty klidné Angličany jako stvořená.“ Ale zpět k Sinfoniettě. Během prvního provedení nebo krátce po něm dal Janáček jednotlivým větám skladby následující podtituly: 1. věta – Fanfáry, 2. věta – Hrad, 3. věta – Králové klášter, 4. věta – Ulice, 5. věta – Radnice. Názvy podle většiny vykladačů poukazují na Janáčkovo dětství a skladatelův vztah k Brnu.

Vůbec poprvé hrála Sinfoniettu Česká filharmonie pod taktovkou Václava Talicha 26. června 1926. Šlo o mimořádný koncert pro mladé lidi, kteří přijeli ze všech koutů Československa na Všesokolský slet. Před premiérou Janáček dojížděl do Prahy a ostřížím zrakem sledoval průběh zkoušek: „Zpravidla býval už před zahájením ranního studia na svém posluchačském místě,“ vzpomínal dirigent Talich, „a byť i někdy noční jízdou ve tváři zprůhlednělý, s nejživějším zájmem a se zjevným zalíbením sledoval postup naší práce. Neopravoval – spíše radil – zaostřoval tu a tam rytmickou dikci, dramatizoval, uhýbaje lyrickému rozplývání a rozezpívávání. Bylo to několik dnů prožitých v krásné shodě, zasvěcených uměleckému hledání správné orientace v díle značně vybočujícím z běžného rukopisu.“

Koncem června 1926 bylo možné si v několika československých novinách přečíst hudební kritiky na novou Janáčkovu skladbu. „Svojí českou notou, bohatou melodikou a rytmickým vzletem uchvátila mladistvé obecenstvo i přítomný hudební svět, takže potlesk a ovace, za něž se Janáček několikráte děkoval, nebraly konce,“ psaly brněnské Lidové noviny. „Pětivěté dílo vyznamenává se obvyklou u Janáčka stručností,“ bylo možné číst v Národním osvobození, „a obsahuje opět charakteristické znaky jeho hudební dikce, jmenovitě v drobných, ostrých doprovázejících figurkách, svěřovaných tentokráte s oblibou nástrojům dřevěným. První věta je slavnostní intráda, druhá jakýsi ohnivý slovácký odzemek, třetí kombinuje měkkou, velmi zpěvnou volnou větu s rytmy tanečními, čtvrtá připomíná ve svém živém dvoučtvrtečním taktu nejvíce některé partie opery Káťa Kabanová, poslední rozvíjí se z měkké přírodní nálady k mohutně vystupňované gradaci, kterou dovršuje opětně vojenská hudba.“ A do třetice Československá republika: „Vulkanická hudebnost Janáčkova nedovolila, aby zůstalo jenom při fanfárách: dílo rozrostlo se mu do úplné pětivěté symfonie, která fanfárami začíná a končí, mezi tím ale svou ideu vzdoru, síly a radosti osvětluje s nejrůznějších stran, tóny lyrickými, hrdinskými i tanečními. Co takto povstalo, je vedle Tarase Bulby vrcholem dosavadní Janáčkovy orchestrální tvorby a spolu jedním z nejradostnějších (v jakém smyslu chcete) českých děl vůbec.“

Sledujte nás:

• Facebook: https://www.facebook.com/ceskafilharmonie/
• Instagram: https://www.instagram.com/czechphilharmonic/
• Twitter (CZ): https://twitter.com/CFilharmonie
• Twitter (ENG): https://twitter.com/CzechPhil
• www.ceskafilharmonie.cz

Видео Janáček: Sinfonietta - Analýza a provedení (Česká studentská filharmonie) канала Česká filharmonie